andurillweb

časopis Potápěč-1967

Ostrava 1. března (ČTK) - Na tři dny oddělily dnes večer ocelové dveře hyperbarické komory ostravské nemocnice na Fifejdách čtyři potápěče od okolního světa a uzavřely je v přetlaku 2,5.- 3.atmosfér. Bánští záchranáři-potápěči Miloš Kříž, inž. Josef Dvořáček, František Hejnyš a Karel Hodeček tu budou vystaveni dlouhodobému působení tlaku odpovídajícímu ponoru do hloubky 25 až 30 metrů. Pokus bude sloužit pozorování vlivu dlouhodobého přetlaku na lidský organismus. .

Tolik stručná zpráva "četky" uvádějící začátek zajímavého pokusu ostravských potápěčů. Jako jeho přímí účastníci se ji pokusíme doplnit doplnit vlastními poznatky a zkušenostmi.

autoři: Ing. Josef Dvořáček a Jiří Šmýd

Na počátku byl nápad

Na myšlenku dlouhodobého pobytu pod vodou si nečiníme autorských práv. Ne byli jsme první ani jediní, kdo s ní přišli. Nebudeme-li hovořit o pokusech američanů nebo Francouzů s jejich Precontinenty, musíme se zmínit o prvním čs. pokusu bydlit v tlaku.

Při práci pod vodou je pobyt potápěče v hloubce omezen řadou činitelů. K rozhodujícím patří délka pobytu a teplota vody, v níž se pracuje. S přibývající hloubkou se zkracuje pracovní doba potápěče s ohledem na nutnou dekompresi. Navíc tepelné ztráty při vlastní práci jsou natolik značné, že prodloužené dekomprese mohou mít doslova katastrofální následky. Tyto faktory nás přinutily zabývat se dlouhodobým pobytem pod vodou vzhledem k průmyslovým pracím, které jsme dosud absolvovali a které nás plně utvrdily v tom, že dekompresní doby podstatně snižují pracovní čas pod vodou.

K dlouhodobému pokusu s pobytem v tlaku nás vedla v neposlední míře i profese báňských záchranářů. Vždyť např. před necelými dvěma léty byli při důlní nehodě na Dole Matylda v Lengede-Broistadt v NSR průvalem vod ve vzduchové bublině uzavřeni za přetlaku 1,4 atm. horníci po dobu jednoho týdne. Záchranná akce byla provedena vrty a postižení dopraveni na povrch ve speciálních tlakových nádobách. Museli se podrobit stejné dekompresi jako potápěči, kteří by strávili stejnou dobu v hloubce odpovídající tomuto přetlaku. Vzhledem k tomu, že část ostravsko-karvinského revíru leží ve styku s detritovými vodami, nelze vyloučit podobnou situaci ani na našich dolech. Tento pokus je užitečný i pro vlastní přípravu báňských záchranářů, kteří by v uvedených podmínkách museli zasáhnout.

Program "PERMON"

Začali jsme připravovat hydrokabinu, v níž bychom mohli dlouhodobý pobyt uskutečnit. Sloužila by jako základna pro potápěče, odkud by vyplouvali plnit pracovní úkoly do větších hloubek. Jejich aktivní pracovní doba pod vodou by se tak mnohonásobně zvýšila, což je hlavně při speciálních pracích jako betonáž, destrukce a montáže velmi důležité. Navíc by při práci ve větších hloubkách používali dýchacích směsí s menším obsahem kyslíku. Hydrokabina by musela být vybavena s ohledem na pohodlí a odpočinek potápěčů a spojena s povrchem, dosažitelným spojovacími prostředky.

Karel Hodeček při polykání sondy za dozoru Dr. Tesaře

Původní návrh hydrokabiny' počítal se dvěma základními koncepcemi. První předpokládala otevřený ventilační okruh závislý na dodávce tlakového vzduchu zvenčí, druhá pak samostatný regenerační okruh nezávislý na povrchu. Ačkoliv jsme se snažili shromáždit větši množství odborné literatury, byly všechny dosažitelné informace více populárního než odborného charakteru. Mimo technické otázky se vyskytly také problémy spadající do oblasti psychologie, fyziologie a dalších vědních oborů. Na ně jsme nenašli takřka žádnou odpověď. Je to celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že země, které podobné pokusy konaly, je uskutečnily za podpory vojenského námořnictva nemajícího zájem poznatky publikovat.

A tak se v rámci programu PERMON zrodila akce PERMON I. Předpokládala možnost ověření řady důležitých faktorů v bezpečných podmínkách a prostředí umožňujícím systematická měření, pozorování a sledování potápěčů a jejich reakcí během dlouhodobého pobytu v přetlaku. Maximální možnost ke splnění první části daného programu skýtala hyperbarická komora ostravské nemocnice na Fifejdách.

Léčebná přetlaková komora

Byla postavena v loňském roce jako první léčebné zařízení tohoto druhu v ČSSR. Na konstrukci a stavbě se podílely Závody automatizace a mechanizace OKR, Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, oborové ředitelství OKR, kolektiv lékařů pod vedením docenta MUDr. Vojmíra Sevčíka,techniků Hlavní báňské záchranné služby a dalších odborníků.

Zásluhu o použití léčby kyslíkem za přetlaku, která se v této hyperbarické komoře provádí, má v posledních 15 letech amsterodamský chirurg prof. I. Boerema a skuplnc prof. Illingwortha z Glasgow v Anglii, jejíž pokusy s klinickým použitím kyslíku za přetlaku ukázaly, že tato léčebná metoda má při zajištění dokonalou lékařskou technikou své oprávnění.

Předpokladem léčby kyslíkem za přetlaku zvané hyperbaroxie je znalost fyziologie transportu kyslíku krví. Výtečných výsledků pomocí hyperbaroxie se dosáhlo u těžkých otrav kysličníkem uhelnatým, při poranění končetinových tepen s těžkým pohmožděním tkání, kdy by jiná metoda vedla nutně k amputaci končetiny, při léčbě tetanu, v kardiochirurgii, oftalmologii apod. Ozařování zhoubných nádorů za přetlaku kyslíkem zvyšuje citlivost buněk nádorové tkáně asi třikrát. Pokusně se využívá hyperbaroxie i k přenosu orgánů. Otevřela nové možnosti pro konzervaci explantovaných orgánů a použití orgánů z mrtvol k transplantacím.

Dobrovolní obyvatelé hyperbarické komory

Hyperbarická komora sestává ze dvou částí: z předkomory a komory, v níž je zároveň lékařské pracoviště. Před komora slouží ke vstupu a k výstupu, je-li v ní vyšší tlak než atmosférický.

Obě částí tlakové nádoby jsou ocelové, válcovitého tvaru. Předkomora má průměr 3 m a délku 4,5 m, komora pak průměr 3,5 m a délku 7 m. Samojisticí dveře, které nelze otevřít ani při velmí malém rozdílu tlaků na obou stranách, uzavírají vstup do předkomory a z předkomory do komory. Obě části jsou vybaveny podávacími komůrkami o průměru a délce 500 mm. Umožňují styk s vnějškem a během našeho pokusu sloužily např. k podávání jídla apod. Komůrky jsou pochopitelně s obou stran uzavíratelné.

V komoře je instalováno napětí 24 V a tekoucí voda. Tlak, teplota, vlhkost, případně škodliviny jsou měřeny a registrovány. Regulační systém zaručuje při práci konstantní tlak a průběžné větrání. Dorozumívání mezí komorou a technickou obsluhou je zajištěno pomocí hlasitého telefonu.

Hyperbarická komora pro nás nebyla neznámá. Byli jsme v ní několikrát. Lidský organismus se dovedl změnám tlaku rychle přizpůsobit. Sestup do hloubky 25 metrů je velmi pozvolný. Přesto však dlouhodobý pobyt předpokládal, aby účastníci pokusu prošli mimořádně přísnými prohlídkami, které by pak umožnili sledovat eventuální změny během pobytu v přetlaku a při dekompresi a to nejen po stránce fyziologické, ale i psychologické.

Se značnými potížemi se setkali pracovníci televize, kteří připravovali z hyperbarícké komory přímé přenosy. Zkušební kamera v přetlaku neobstála. První pohled na ni připomínal výsledek exploze granátu v příborníku. Nevydržela ani největší z elektronek - superikonoskop. "Televizáci" seděli smutně nad hromádkou blýskajícího se skla a naše ubezpečení, že střepy přinášejí štěstí, se minulo účinkem. Obratem nás poslali tam, kde je pobyt čtyř lídí na jednou opravdu dost obtížný...

Ale nebyli by to technici, aby si neporadili. Nakonec pomohla francouzská reportážní kamera "očko". Nejvíce nám bylo líto kameramana ostravského televizního studia Jirky Vrožiny. Mimo kameru musel tahat na zádech těžkou bednu, která k ní přísluší. Jeho odhodlanost, fixní idea a touha po nejoriginálnějším záběru v letu, v pádu, v tlaku, za jízdy, ve vakuu, pod vodou, nad vodou a na topole podél skal je možné přirovnat jen k postavě zuřivého reportéra E. E. Kische.

Skončilo období příprav a zkoušek. Pak přišel i pro nás den "D" a hodina "H". A právě v tuto hodinu a 30 vteřin letěl od řídicího panelu do strojovny povel a komora se začala napouštět. Byli jsme čtyři jako mušketýři, ale na rozdíl od nich nám zalehly uši a místo mužného hlasu jsme všichni švitořili dost vysokou fistulkou. Jako by to co dělá muže mužem zůstalo při tlaku pouhých 760 mm Hg.

"Jste na 1,2... ", "máte 1,8 ... " - ozývá se pravidelně telefon. Teplota postupně vzrůstá až na více než 30 st.C. Stále "klesáme". Po. dvaceti minutách dosahujeme tlaku 2,5 atp. Jsme ve dvaceti pěti metrech pod hladinou. Hlouběji nepůjdeme. Při delším pobytu by mohly vyvstat obtíže s udržováním konstantních hodnot v komoře. Trochu přihlouple se usmíváme a dlouho připravovaný pokus vedený primářem MUDr. Jiřím Dostálem začíná. Teplota se ustaluje na původní hodnotě kolem 20 stupňů.

87 hodin v přelaku

Definitivně jsme si oddechli teprve když zapadl poklop za primářem Dostálem provádějícím první měření a kontrolu zdravotního stavu v přetlaku a za pracovníky ostravské televize, kteří si nechtěli nechat ujít začátek pokusu v komoře. Odloučení od okolního světa jsme všichni uvítali. Měli jsme za sebou celodenní únavná vyšetřování v nemocnici, napětí a nervozitu před začátkem dlouhodobého pobytu v přetlaku. Zájem o nás byl v posledních 24 hodinách tak velký, že to přestávalo být příjemné. Nezbyla ani chvilinka času na sebemenší soukromí. A tak nám vlastně to dobrovolné zajetí za spolehlivým pancéřem hyperbarické komory přišlo v první chvíli velmi vhod.

Výborná nálada nás neopustila ani na chvíli. Ač to zní nepravděpodobně, přesvědčili jsme se společně s lékaři, že reakce lidí na první hodiny strávené v přetlakové komoře je takřka u všech stejná - projevuje se nadměrným veselím. A tak jsme se s chutí zasmáli věcem, které by nás těžko pobavily v normálních podmínkách. Ono je opravdu těžké zůstat vážným, když dospěli lidé mluví mezi sebou, jako by jim zůstal v ústech nespolknutý knedlík.

Delší rozmluva však přece jen unavovala. K prvním markantním rozdílům, kterých jsme si povšimli a zůstávaly nezměněny po celou dobu pokusu, patřilo, že jsme si uvědomovali dýchání. Za normálních podmínek člověk dýchá na prosto podvědomě - aniž prakticky o tom ví, nebo se k tomu potřebuje nutit. V komoře Jsme však přímo cítili, že vzduch je hustší a dostává se do plic jako by obtížněji. Bylo se tu třeba nadechnout. Při delší řeči jste najednou pocítili nutnost přestat mluvit, pořádně se nadechnout a odpočinout si. Jistě by bylo nespravedlivé netlumočit zde onu geniální myšlenku jednoho z nás, který tvrdil, že právě tyto podmínky by byly nejvhodnější pro schůze, semináře a školení. Nejen vzhledem k uvedeným řečnickým potížím, ale také proto, že jak dokázal psycholog MUDr. Voborský, je myšlenková činnost v přetlaku intenzivnější.

Psychologícké testy nám vůbec zabíraly nejvíce času. Začaly vlastně už v laboratoři psychologie práce na Výzkumném ústavu ekonomiky paliv, aby se ještě před zahájením pokusu ukázalo, jakých výsledků jsme schopni za normálních podmínek dosáhnout. Podobné testy nás pak čekaly několikrát za den v přetlakové komoře. Bylo třeba ověřit, zda pobyt v přetlaku nepůsobí negativně na myšlení, rychlost reakcí, zácvik, pracovní schopnost a soustředění. Vždyť všechny tyto otázky jsou pro bezpečnost potápěče v hloubce rozhodující.

Franta Hejnyš při zkoušce na Ergometru

Testy MUDr. Voborského ukázaly, že při dlouhodobém pobytu v přetlaku se zvýšila u všech duševní výkonnost, pozornost i odolnost proti duševní únavě. Karel Hodeček dokázal dokonce nemožné. Nestačily mu ani předlohy při škrtací zkoušce. A to se ještě MUDr. Voborskému nestalo v průběhu celé praxe. Teprve při dekompresi se podstatně zvýšil počet chyb v psychologických testech. Ale to už bychom se příliš pletli do řemesla MUDr. Voborskému a tak si na podrobnější výsledky pokusu počkáme v odborném článku, který pro Potápěče připravuje.

Kdo zaváhá ...

Ach ta strava. Předepsali nám dietu a tak máme k večeři zelnou polévku. Za dvě hodiny máme v břiše jak ve starém mlýně. O půl jedenácté v noci k nám dali do komory ještě jednu pacientku. Ani po dobu pokusu nepřestala plnit hyperbarická komora svoji léčebnou funkci. Pacienti však zůstávali většinou v předkomoře.

Spát se nám ještě nechtělo a tak básníme. Samozřejmě o jídle. Ten nejobyčejnější biftek, tvrdý jako podrážka představuje zkoncentrování všech momentálních životních snů. Nikdo neopomene zdůraznit, co kde jedl dobrého. Já vzpomínám na medailonky, které jsem pojídal kdysi v jedné luxusni restauraci v Budapešti. Paní rázem ožívá. Je totiž z Budapešti, a její manžel je kulturním atašé na ambasádě. Vzpomínka na maďarskou kuchyni z nás udělala přátele. Do komory se chodila léčit a my jsme se jí snažili tu chvilku zpříjemnit.

Hlad dostoupil vrcholu. Rozhodujeme se, zda se vrhnem na Mildu Kříže, nebo na vrchní sestru. Zachránil to nakonec ten, který měl právě službu u ovládacího panelu hyperbarické komory. Podává nám okénkem kastrol šunkofleků. Ani zdaleka to nezpůsobil tlak, že během několika vteřin zelo dno prázdnotou. Uplatnilo se heslo: Kdo zaváhá ne ...!

Vstáváme ráno v půl osmé. Toaleta poněkud vázne, protože neteče voda. Vynahrazujeme si to dvojnásobným cvičením. Při snídani však přece jen začíná téct voda. Krásně vychrstla do umývadla. Je rudá jako Bikavér. Jsme nadšeni, že nejen Kristus, ale také hyperbarie mění vodu ve víno. Ranní siesta netrvá dlouho. Přichází dr. Voborský s psychologickými testy. Každý škrtá svoje čtverečky, až nám oči šilhají. Stačím si všimnout, jak Karel suverénně proškrtává řádky. Nemohu se dostatečně soustředit. Zdá se mi, že jsem udělal mimořádně mnoho chyb. I Milda si ztěžuje. Shodně však v dotazníku vyplňujeme, že jsme se probudili s hladem jako vlci, s velmi dobrou náladou a že jsme unaveni.

Do skleněných průzorů každou chvíli někdo nakukuje. Jak to musí být blbý těm opicím v zoo - poznamenává suše Franta. Dopoledne trávíme čtením a hraním žolíků. O odpolední zábavu se starají opět lékaři z ústavu pracovního lékařství. Zase polykáme "šprcku". Říkáme tak gumovému balónku, který musíme spolknout. Měří se jím pružnost plic. Nejstatečnější je Karel, ostatní to dost dáví. Mimořádně obtížný případ jsem já. Nejen že poulím oči jako bych ležel pod parním válcem, ale navíc vydávám nejrůznější a málo příjemné zvuky. Vyšetření trvá téměř pět hodin. Docent dr. Kadlec s dr. Tesařem a technikem jsou rádi, že už půjdou na dekompresi. Radost jim však oddaluje Jirka Vrožina. Přišel ještě něco natočit a když svítí světla pro filmování, nelze uzavřít dveře do předkomory. Dekomprese se oddaluje o další dvě hodiny. Do půlnocí není daleko. Ještě večeříme, myjeme se a jdeme na kutě. Nová lehátka, která nám nahrazují lůžka, strašlivě vržou a praskají. Na dvou již prasklo plátno a to jsme tu teprve druhou noc.Říkáme si, že na štěstí nejsou ve VŽKG takoví fušeři, jako v továrně, odkud pocházejí naše lehátka. Kdyby tak komora taky ...

V před komoře probíhá dekomprese a my usínáme. Kolem sedmé hodiny ráno je už v komoře rušno. Snažíme se ještě spát, ale v podvědomí slyšíme hlasy. Otevírám oči a vidím, že tu máme nějakého pacienta. Jsou tu i lékaři. Dívám se do tváře muže v županu. Sedí kousek od mého lůžka a obličej mu zakrývá kyslíková maska. Připadá mi známý. Mrkne na nás. Odkládá masku a usmívá se. Jsem mimořádně překvapen. Přede mnou sedí dr. Tesař. Co tu děláte? Kdy jste skončili dekompresi? Kde jsou ostatní? Otázky prší ze všech stran.

Necítí se dobře, mluví pomalu. Dekomprese podle holandských tabulek byla krátká. Asi po dvou hodinách pocítil svědění po celém těle a pak přišly křeče. Kesonová nemoc! A my jsme zde již pomalu 36 hodin. S doktorem Tesařem je tu již i technik, který pomáhal při našem vyšetřování. Křeče v přetlaku rychle pomíjejí. Jeho první slova patří dekompresi. Teď mne odsud tak rychle nedostanete - vy tu budete na dekompresí alespoň dva měsíce.

Příznakům kesonové nemocí se nevyhnul ani docent Kadlec. Přijel poslední. Menší potíže než měli ostatní přičítá horké lázni a tomu, že v domnění, ,že se o něj pokouší chřipka, vypil trochu štoku. Lékaři zůstali s námi pokud ne přešly všechny potíže a pak absolvovali pozvolnou téměř pěti hodinovou dekompresi. I pak zůstali v nemocnici pod dohledem.

Poslední noc?

Odpoledne přišel ještě na řadu bicyklový erometr. Je to vlastně šlapací kolo na pevném podstavci s wattovým odporem pro zatížení nohou. To byla jízda! Zvláště když brzda kladla odpor rovnající se výkonu 200 W. Poslední dvě minuty jsme ztěží udrželi ručičku rychloměru na značce. Námaha byla tak ohromná, že jsme pomalu ventilovali vitální kapacitu. Ani měřicí zařízení ani maska nestačily na tak velké objemy plynu. Na všechny se ten den nedostalo. Brzda dávající konstantní odpor přestala fungovat. Nezlobili jsme se proto ani my, ani MUDr. Nagy z Prahy, který zastoupil dr. Kunce. Od rána platila totiž zásada: co nejkratší dobu v přetlaku. Po večeři jsme s chutí zlikvidovali Nanukový dort, který na Mildovo přáni koupila Magda. Alespoň zde musím odčinit zprávu v novinách, která autoritativně tvrdila, že nám jej donesly sestřičky. Ty se o nás staraly velmi vzorně. Nosily nám Juice, pomeranče a jiné dobroty a také koroptve. A protože se nám zdálo nevhodné volat do plechové huby - to je název, který se mezi námi ujal pro hlasitý telefon - ať nám podají bažanta, použili jsme malé kamufláže. Volání vypadlo ihned mimořádně lépe: Sestři - pauza. Copak chcete, hoši - pauza. Sestři, pan Hejnyš by prosil nějakou divočinku - třeba koroptev! Sestra pochopila a naši přátelé u komory se nestačili divit, jaká přání si vymýšlíme a jak kvapně jej jde sestra splnit.

Karel Hodeček a Ing. Josef Dvořáček při výpočtu dekomprese

Pak přišla poslední noc. Přesněji řečeno poslední předpokládaná. To jsme si ještě mysleli, že se druhého dne večer v osm hodin otevřou ocelové po klopy a budeme zase mezi normálními lidmi. Vyspali jsme se dobře, dopoledne jsme se podrobili opět testům a jízdě na ergometru. Dr. Kunc byl s výsledky spokojen. V půl dvanácté začala dekomprese, kterou vypočítal Vilda Kocián podle italských tabulek

Živě jsme s Mildou diskutovali o rychlosti sestupu a dekompresních zastávkách. Primář dr. Dostál kontroloval společně s námi dekompresi a rozcházeli jsme se jen v maličkostech. Při konečné rekapitulaci jsem se zmýlil jen o 15 minut. Miloš, který výsledky kontroloval, na chybu okamžitě přišel. Bleskově spočítal, že prodloužení o 15 minut naruší televizní přenos a režisér František Mudra dostane infarkt. Tak jsme se pak hezkou chvíli vzájemně dohadovali. Pro jakou malichernost - to jsme pochopili až později. Z patnácti minut se totiž v průběhu dekomprese prodloužila tato doba na celých 15 hodin. Bolesti v kloubech a svalech si vynutily svůj čas a své dekompresní zastávky. Komoru jsme opustili teprve druhý den - v sobotu 4. března v 11,35 hodin. A to ještě jenom dík vynikající fintě primáře Dostála. Potíží bylo víc než dost a některé souvisely i s psychologickými pocity. A tak nás v noci ve spánku postupně stahovali z 0,9 na 0,6 atp. a ráno na 0,3 atp. Jediný kdo vnímal snížení tlaku byl Milda. Když nám dopoledne větrali komoru a ptali jsme se v jaké jsme hloubce, odpověděli, že v 6 metrech. Dekomprese prý potrvá do 16 hodin. Asi ve čtvrt na dvanáct nás poslali do předkomory s odůvodněním, že sníží tlak a vyvětrají. Teprve když jsme uslyšeli syčení vzduchu do komory jsme pochopili, že náš čas se tu počítá na vteřiny. A pak se otevřel poklop a byli jsme venku. Primář Dostál dokonale vyloučil psychologický faktor, který v souvislosti s předcházejícími příznaky kesonové nemocí u lékařů, hrál při naší dekompresi jistě také značnou roli. Proto snižoval tlak při spánku a dokonale využil momentu překvapení.

Když se nás reportéři ptali, na co máme největší chuť, nezapřeli hoši, že jsou kuřáci. V komoře se totiž nesmělo kouřit. Cigareta by tu vzplála okamžitě plamenem. Přiznám se, že jsem více myslel na biftek.

V nemocnici jsme zůstali pod dozorem až do neděle. A závěrem bychom chtěli poděkovat všem lékařům, sestrám a všem, kdo se o nás v průběhu pokusu tak dobře starali za jejich práci a námahu, za telegramy, které jsme do komory dostávali a hluboce se sklonit před všemi experimenty podobného druhu dělané ve světě.