Akce Permon - Jan Novák

 

Permon I.

Program akce Permon se skládal z několika etap. Potápěči si měli vyzkoušet vliv tlaku na své psychické schopnosti a zdravotní stav nejdříve při dvou pobytech v přetlakových komorách na suchu a při jednom pobytu na dně vyhřívaného bazénu. Tak se měla ověřit platnost zahraničních tabulek pro dekompresi po dlouhodobých ponorech. Teprve pak se mělo přistoupit k pokusům v moři i v našich vodách.

vstup do kesonuHyperbarická (přetlaková) komora ostravské nemocnice Na Fifejdách sloužila k léčení těžkých otrav kysličníkem uhelnatým, při poraněních končetin a v řadě dalších případů, kdy pobyt v kyslíku pod tlakem přispívá k rychlému zlepšení stavu pacientů. 1. března 1966 se zde však objevila čtveřice mužů, kterým očividně nic nescházelo. Byli to účastníci první fáze akce Permon I, ing. Josef Dvořáček, Karel Hodeček, František Hejnyš a Miloš Kříž. Prošli předkomorou, která umožňuje vstupovat do hlavní komory, aniž by se v ní musel měnit tlak (princip je stejný jako u zdymadla, které dovoluje proplout parníku, aniž by se musela vypustit přehrada), a poklop se za nimi hermeticky uzavřel. Na povel z řídicího stanoviště se rozeběhly kompresory. Tlak uvnitř rostl a současně s tím stoupala i teplota v důsledku stlačování vzduchu ve válcích kompresoru. Měnily se i hlasy potápěčů - lidské hlasivky nejsou uzpůsobené pro činnost ve vyšším tlaku. Po dvaceti minutách se ručičky zastavily na hodnotě 0,25 MPa, což odpovídá hloubce 25 metrů. To je tlak, v jakém budou akvanauti žít příštích 87 hodin. 

Hned v prvních hodinách si ověřili poznatek, že lidé zpočátku reagují na přetlak nadměrným veselím. Současně ale zjistili, že dýchání dvaapůlkrát hustšího vzduchu není bez obtíží. Ing. Dvořáček o tom napsal: "... Za normálních podmínek člověk dýchá naprosto podvědomě, aniž prakticky o tom ví nebo se k tomu potřebuje nutit. V komoře jsme však přímo cítili, že vzduch je hustší a dostává se do plic obtížněji. Při delší řeči jste najednou pocítili nutnost přestat mluvit, pořádně se nadechnout a odpočinout si. Jistě by bylo nespravedlivé netlumočit zde myšlenku jednoho z nás, který tvrdil, že právě tyto podmínky by byly nejvhodnější pro schůze, semináře a školení. Nejen vzhledem k uvedeným řečnickým potížím, ale také proto, že jak dokázal psycholog MUDr.Voborský, je myšlenková činnost v přetlaku intenzivnější..."

Psychologické testy byly podstatnou součástí experimentu. Lékaři sledovali duševní výkonnost potápěčů v přetlaku a srovnávali ji s výsledky dosaženými před začátkem experimentu. Znalost psychického stavu a výkonnosti potápěče je velmi důležitá, vždyť na správných reakcích ve vodě závisí jeho bezpečnost a často i život. Ukázalo se, že v průběhu pokusu se duševní činnost zvýšila a poněkud klesla teprve před koncem pobytu v přetlaku.

Vyskytly se i problémy. Jedna z návštěv v komoře se pro táhla tak, že při odchodu museli lékaři a jeden technik prodělat v před komoře dekompresní proceduru podle tabulek, jimiž se na konci pokusu budou řídít i akvanauti. Dvě hodiny po opuštění komory pocítil jeden z návštěvníků svědění po celém těle a chvíli nato křeče. Kesonová nemoc! Všichni se museli vrátit zpět do komory k velkému překvapení jejích "stálých" obyvatel, kteří si v tu chvíli (36 hodin po vstupu do komory) plně uvědomili, co jim hrozí.

Současný pohled do kabiny Permon ze vstupu.Při závěrečném snižování tlaku, které napodobovalo výstup z hloubky, se ukázalo, že to nebyly přehnané obavy. Brzy po zahájení dekompresní procedury se u účastníků objevily bolesti v kloubech a svalech. Opět varovné příznaky kesonové nemoci. Dekompresní časy vypočítané podle zahraničních tabulek bylo nutné neustále prodlužovat a muži uvěznění v ocelovém válci pocítili nejistotu. Kdy konečně opustí komoru? A opustí ji vůbec tak, jak do ní vstoupili jako zdraví lidé? O strašných koncích kesonové nemoci věděli všichni, ale široko daleko nebyl nikdo, kdo by měl zkušenosti s tak dlouhým pobytem v přetlaku. Lékaři se nakonec rozhodli snižovat tlak nepozorovaně během spánku akvanautů, aby je ušetřili psychického napětí. Druhý den ve čtvrt na dvanáct je pod záminkou výměny vzduchu v hlavní komoře poslali do předkomory a teprve sykot unikajícího vzduchu jim prozradil, že pokus je u konce.

Následovala dlouhodobá kontrola zdravotního stavu, která ukázala správnost zvoleného postupu. Současně si všichni uvědomili cenu zkušeností,jaké jim poskytla přetlaková komora na suchu. Podobné potíže při pobytu ve skutečné hlubině by se snadno mohly změnit ve vážné drama.

Ještě týž den, kdy účastníci dlouhodobého experimentu v ostravské nemocnici procházeli závěrečnými prohlídkami, nastoupili Vilém Kocián a Stanislav Huvar k další části pokusu Permon 1. Jejich úkolem bylo nacvičit dlouhodobou dekompresi ve vodě pro případ, že by akvanauti museli opustit kabinu pro poruchu pod vodou. Bylo třeba zjistit působení takové situace na zdravotní stav a psychiku potápěčů.

Krytý bazén městských lázní v Ostravě přes den sloužil veřejnosti, a tak do něj potápěči vstoupili ve čtvrt na jedenáct večer, aby zde strávili noc skutečně neobvyklým způsobem. Místo večerního společenského úboru oblékli neoprenové obleky, protože i teplá voda bazénu dokáže při mnohahodinovém pobytu odčerpat hodně tělesného tepla. Vzduch jim dodával systém nargilé hadicemi z hladiny i dýchací přístroje, jejichž automatiky si vyrobili sami. Na dně bazénu byl instalován malý potápěčský zvon, ve kterém prováděli psychotechnické testy. Měli v něm i telefon pro spojení s lidmi na hladině. Každou hodinu k nim sestupoval lékař, aby jim změřil tep a tělesnou teplotu a prováděl testy. Přesně podle plánu vystoupili potápěči v 6 hodin 30 minut ráno z vody a lékaři potvrdili, že jejich zdravotní stav je dobrý. Další krok k uskutečnění snu o bydlení pod vodou byl úspěšný.

Poslední akcí programu Permon I byl jedenatřicetihodinový pobyt dvou lidí v přetlakové komoře ostravské nemocnice v simulované hloubce 24 metrů. I tento experiment se zdařil. Bylo možno přistoupit k realizaci akce Permon II sedmdesát dvě hodiny trvajícího pobytu ve skutečném moři v hloubce dvaceti pěti až třiceti metrů.

 

Permon II.

Spouštění kabiny Permon v Jugoslávii.Nastalo období horečné činnosti. Koncem dubna 1966 byly odsouhlaseny plány kabiny, v květnu začala stavba a v červenci byla téměř doslova na koleně vyrobená kabina odeslána do Jugoslávie. V srpnu za ní odjeli potápěči. Při skládání z vagónu se rozbilo regulační čidlo stavu ovzduší v kabině, ale přesně za osmačtyřicet hodin se podařilo obstarat nové. Konečně se kabina dostala do moře u pobřeží ostrova Čiovo. Bouře, která se brzy změnila v cyklón, během pár hodin proměnila výsledky několika měsíců práce v trosky. Nakonec museli potápěči kabinu sami potopit, aby ji vysoké vlny nezničily, a agresivní mořská voda dokonala uvnitř dílo zkázy. Permon II skončil neúspěchem.

 

Permon III.

Když kabinu dopravili zpět do Ostravy a prohlédli její zpustošené zařízení, zdálo se, že s programem Permon je konec. Ale už za tři měsíce byla kabina opět ve vodě, i když tentokrát "jen" sladké - v zatopeném lomu u Svobodných Heřmanic. Celou zimu ji tu pod ledem připravovali k novému pokusu. A už 2. března 1967 se k ní od zamrzlé hladiny snášejí její obyvatelé Vilém Kocián a Vladimír Geist. Akce Permon III začíná.

původní přístrojový panelV hloubce deseti metrů se v šeru rýsuje silueta kabiny. Není to žádné reprezentativní sídlo; potápěči budou příštích osmdesát hodin trávit na ploše 2 x 2 metry. Na jednom boku kabiny je baterie tlakových lahví, která zásobuje zařízení pro míchání dýchacích plynů. I to je podstatný rozdíl oproti většině ostatních experimentů u nás, nezávislost kabiny na Hladině a možnost libovolně měnit poměry dýchacích plynů, což umožňuje i pobyt v takových hloubkách, kde normální složení vzduchu je již toxické. Složité zařízení neustále kontroluje atmosféru v kabině a automaticky udržuje její správné složení. Z hladiny sem vedou pouze telefonní a signalizační kabely a přívod elektrického proudu. Ale ani tady nejsou akvanauti odkázáni na svět nad vodou. V případě přerušení dodávky proudu z hladiny přepnou relé automaticky všechny spotřebiče v kabině na vlastní nouzové akumulátory. Ty mohou zásobovat podvodní obydlí energií po dobu tří dnů.

Potápěči lezou otvorem ve dnu kabiny dovnitř a zapínají přístroje. Ventilátor regeneračního zařízení se rozeběhne a vzduch začne proudit přes chemické pohlcovače oxidu uhličitého do zařízení dávkujícího přívod kyslíku. Z hladiny přichází první zásilka ve vodotěsném kontejneru, suché oblečení, lékařské nástroje, náhradní pohlcovače. Lidé se začali zabydlovat deset metrů pod zamrzlou hladinou lomu.

potápěči pod kabinouJeště téhož dne opouštějí akvanauti kabinu a sestupují do hloubky dvaceti metrů, jak jim to určuje program pokusu. Po návratu do kabiny je prohlíží lékař, všechno je v pořádku a tak začíná "běžná" rutina života v hlubině. Výměna pohlcovačů, kontrola zařízení, lékařské pokusy, přijímání kontejnerů z hladiny ... Čas rychle ubíhá a za chvíli se potápěči ukládají ke spánku.

Zatímco deset metrů pod hladinou udržují přístroje příjemné životní podmínky (tři infražárovky a dvě elektrická topná tělesa vyhřívají vzduch na teplotu 25 °C, horské slunce likviduje baktérie v ovzduší), nad hladinou se proti Permonu opět spiklo počasí. Vítr se mění ve vichřici, která žene nad otvorem v ledu sníh s deštěm. Prsty přimrzají ke kovu, hlídky u telefonu promrzají na kost a chlad se dere do stanů i spacích pytlů. Neklidný spánek hladinové obsluhy trhá poplašný signál. Zkrat na přívodu energie do kabiny. Automaty zapínají náhradní zdroj v kabině, ale přesto musí být porucha na kabelu ve strmém svahu lomu odstraněna.

Vilém Kocián a Vladimír GeistDruhého dne se počasí zlepšilo. Život v podvodním domě probíhá svým obvyklým tempem určovaným výstupy do vody, návštěvami z hladiny, přijímáním kontejnerů s materiálem a potravinami a dalšími povinnostmi. Tabulky a poznámkové bloky lékařů se plní výsledky testů a měření. Technici sledují chod zařízení a uvažují o zlepšeních pro další pokus.

Čtvrtý den zazářilo mezi mraky slunce a amfiteatr zatopeného lomu se zaplnil stovkami lidí, mezi kterými nechyběli ani zástupci tisku. Ve 14 hodin začali akvanauti dýchat čistý kyslík ze záchranných přístrojů, které by jim v případě nutnosti dovolily provést dekompresi i mimo kabinu. V 16 hodin uvítal potlesk diváků Viléma Kociána a Vladimíra Geista na hladině lomu pod sluncem ozářenou oblohou. Prožili pod ledem v chladné březnové vodě osmdesát hodin, z toho šest mimo kabinu. Byl to možná první dlouhodobý pobyt ve sladké vodě na světě.

 

Permon IV.

Ale tím program Permon neskončil. Neuplynulo ani osm měsíců a lom ve Svobodných Heřmanicích opět ožil potápěči, lékaři, techniky, novináři. Vilém Kocián a Vladimír Geist prodělávají lékařské prohlídky a oblékají se do neoprenů. Je ráno 21. listopadu 1967. Začíná sto hodin trvající pobyt v hloubce pětadvaceti metrů akce Permon IV.

kabina PermonV 8 hodin 2 minuty pohlédnou oba potápěči naposledy na modrou oblohu a spouštějí se ke kabině. Všechno dokonale funguje, zlepšení provedená po zkušenostech z jarního pokusu se osvědčují. Z hladiny přichází jeden kontejner za druhým a akvanauti z nich vybalují zařízení pro své obydlí. Jen velký kontejner se nepodařilo opravit, a tak dostávají místo elektrických kamen infražárovky a elektricky vytápěné obleky.

Ve dvě hodiny odpoledne poprvé obědvají pod vodou. Polévku, brambory a vepřové maso dostávají v zavařovacích sklenicích. Na jaře jim jídlo posílali v plechových bandaskách, jejichž víka tlak vzduchu v hloubce uzavřel tak pevně, že se k potravinám museli dobývat šroubováky. Nyní už je všechno v pořádku, jenom neustálý hlad nechce dát za pravdu lékařům, kteří stanovili dávky potravy. Večeře se však toho dne neobešla bez komplikací kontejner se zásilkou se zapletl do řetězů pod kabinou, a než se ho podařilo uvolnit, jídlo vystydlo. I život v pětadvacetimetrové hloubce má své drobné problémy.

Středa 22. listopadu: Pět minut po půlnoci budí hladinová hlídka posádku, aby zkontrolovala zařízení a provedla měření ovzduší. Jeho složení je v kabině řízeno uměle, akvanauti dýchají směs 89,5 % dusíku a pouhých 10,5 % kyslíku (oproti 21 % v zemské atmosféře). Vzhledem k tomu, že je tlak ovzduší v podvodním obydlí dvaapůlkrát větší než na povrchu, toto množství kyslíku organismu postačuje. Všechno funguje výborně, je možné pokračovat v přerušeném spánku.

Ráno začíná běžný koloběh lékařských testů, kontroly zařízení a měření ovzduší. výstup do vody je odložen, Vilém Kocián cítí příznaky nachlazení a lékaři nechtějí nic riskovat. Po energeticky propočtené večeři se opět hlásí hlad, a tak akvanauti sní o tom, jak nepozorovaně vylézt na druhém konci jezera z vody a zajít na pořádné jídlo. Je to trochu šibeniční humor, potápěči dobře vědí, že už jsou pod vodou tak dlouho, že by je na hladině čekala jen dusíková embolie a smrt.

MUDr. Antonín Kachlík při komunikaci s kabinouVečer po osmé hodině se v telefonu ozývá novinářská návštěva. Obsluha vtipkuje, že všechno jde až moc dobře a novináři nebudou mít o čem psát, když vtom se ozve poplachové zařízení signalizující přerušení dodávky proudu do kabiny. Chvíli trvá, než si všichni navzájem vysvětlí, že to není vtip, a přívod proudu je přepnut na náhradní kabel (do kabiny vedou tři vzájemně zaměnitelné kabely). V devět hodin večer je porucha odstraněna a začíná druhá noc pod vodou.

Čtvrtek 23. listopadu: Ráno potápěči zjišťují, že u vstupního otvoru do kabiny je velké hejno ryb. Házejí jim zbytky jídla a ryby, které už si stačily zvyknout na podivné nájemníky ve své říši, si za chvíli berou potravu téměř z ruky.

Dopoledne vystupují akvanauti z kabiny a společně se svými kamarády, kteří se sem spustili z hladiny, kontrolují vnější zařízení podvodního obydlí. Voda je nádherně čistá a oni mohou pozorovat matné stíny pontonu na dvacet pět metrů vzdálené hladině. S trochou závisti sledují obyvatelé kabiny ty, kteří se vracejí nahoru ...

Večer zbylo trochu času i na osobní volno, a tak se v kabině prohlížejí novinové zprávy a snímky ČTK z jejich pokusu a rozebírají se dojmy z bydlení pod vodou.

Pátek 24. listopadu: Dopoledne opět výstup z kabiny a kontrola zařízení ve společnosti zvědavých ryb. Vilém Kocián připlouvá k oknu kabiny a nahlíží do něj: "Dovnitř je krásný pohled. Vypadá to jako něco strašně neskutečného. Hluboko pod vodou si tu někdo bydlí docela normálně v šatech a botech."

V 19 hodin 15 minut začíná výstup. Kabina pomalu stoupá k hladině a rozpínající se vzduch vytlačuje vodu ze vstupní šachty. Potápěči oblékají neopreny, přestože vědí, že tak dlouhou dekompresi, jakou by museli v případě havárie v chladné vodě podstoupit, by sebeotužilejší organismus nejspíš nesnesl bez následků. Procento kyslíku v atmosféře kabiny se zvyšuje, aby dusík rychleji opouštěl krevní řečiště.

Geist a kocián po vynoření.V 19 hodin 45 minut se kabina na půl hodiny zastavuje v hloubce dvanácti metrů a potápěči svlékají neopreny. Zvedací zařízení se osvědčilo, havárie nehrozí. Další zastávka je v devíti metrech. Tam se také akvanauti ukládají ke spánku a bez nejmenších potíží spí až do rána.

Sobota 25. listopadu: Ráno program dekompresního výstupu pokračuje zastávkami v šesti a třech metrech. V 15 hodin a 5 minut se kabina vynořuje. O deset minut později se na hladině vedle ní objevují hlavy obou jejích obyvatel. Nejrozsáhlejší československý program výzkumu dlouhodobého pobytu člověka pod vodou, patrně největší akce tohoto druhu ve státě bez moře, skončila naprostým úspěchem. Pokus byl zaregistrován v oficiální kronice CMAS a v oceánografickém muzeu v Monaku, jehož ředitelem je průkopník bydlení pod vodou J. Y. Cousteau.

zpět


Napsat komentář
 Pokud je kód špatně čitelný.
Opiště kontrolní kód (*)
Share:  Add to Facebook Tweet This Add to Delicious Submit to Digg Stumble This